Rapid se za půl roku stal mou srdeční záležitostí. Ačkoliv bych našel pár otravných much, které bych poslal expresním vlakem na onen svět, celkově se mi líbí, jakým směrem se Rapid a jeho působení nejen na sportovní scéně ubírá. Musím přiznat: měl jsem v úvodu malé obavy z toho, jak bude fungovat komunikace s trenéry a hráči, což je podle mě základ úspěchu. Ale všichni mé vnitřní starosti zahnali do kouta mnohem dřív, než jsem stačil říct Famfrpál. A tím jsem na sebe práskl první osobní věc - ano, mám rád celou sedmidílnou řadu fantasy románů z pera britské spisovatelky J. K. Rowlingové o Harry Potterovi. Ale to není důležité.

Kdo vlastně jsem? Jmenuji se Martin Mangl, je mi 32 let, vystudoval jsem Sportovní a podnikatelskou střední školu (vysokou jsem nedokončil) a narodil jsem se v Zábřehu na Moravě. Životní cesty mě po jedenácti letech zavedly do Plzně, a po dalších deseti letech do Prahy. A tady jsem již zůstal. Fotbal je mou vášní takřka po celou dobu života. Aktivně jsem jej hrával přibližně patnáct let, v dorostu jsem si v Plzni dokonce zahrál Českou divizi. Teď už nejpopulárnější kolektivní hru světa sice nehraji, ale hltám ji pořád. Plnými doušky a se stejným nadšením.

I díky tomu jsem dostal angažmá v Deníku, kde jsem začal psát nejprve fotbal, a později své portfolio rozšířil na všechny sporty. A že jich bylo. Hokej, florbal, stolní tenis, ale i MMA, šipky či závody psích spřežení. O tom všem (a desítky dalších sportech) jsem psal a informoval. Novinařinu jsem si sice oblíbil jako feťák svou každodenní dávku heroinu, ale po devíti letech jsem si řekl, že skončím. Byť rozhodování bylo dlouhé a nelehké. Psaní, focení a věčné víkendy mimo domov mi daly pořádně zabrat. S oblibou říkám: byla to vášeň, ale i žrout času.

Ale bez sportu a informování o něm jsem dlouho nezůstal. Metaforicky jsem se upsal ďáblu, dal jsem si poctivý "High five" se sportovním manažerem Rapidu a tak se začal psát můj další příběh, který (třeba někdy) mohu použít v profesním CV. Nejsem tolik vidět, ani o to vlastně nestojím, ale doufám, že i díky mé práci jsou vidět Psáry. Nemohu sice ovlivnit to, co se děje na hřišti i ve fotbalovém zákulisí, ale jsem rád, že mohu být součástí klubu alespoň v této formě. A jak jsem začal, tak i skončím: spokojení čtenáři (a fanoušci), to je to hlavní...